Schůzka už se chýlí ke konci a tak se rozebírají současná témata a rakouské kouřící komíny na dílu Davida Černého. To je ten stejný Černý, který kdysi na Staromáku postavil trabanta na vysoké nohy. Už tenkrát mi přišlo fajn, že někdo umí vyjádřit to české kreativní rebelanství tak pěkně, že si toho každý všimne a nějak ho to osloví. Takový lakmusový papírek, jestli se umíme zasmát sami sobě, nějak nás to definuje.
To je, milá rakušanko, jen jeden z příkladů. "No jo", vzpomene si dáma, "to bude asi součást češství, tak jako my máme Mozart Kugeln." Vzpomněla jsem si na dávné srdce nad hradem Jiřího Davida a pak na ty veselé tvořivce, kteří vsunuli atomový výbuch na ČT 2. Vždycky se nahlas směju, když si na to vzpomenu. I s tou fraškou o udělování milosti to byla povedená taškařice.
"A jakže se jmenovala ta skupina? Někdo mi to už překládal……," upře na mne rakušanka oči. Přišla číšnice s účtem, kdo jste někdy v Savoji byl, víte, že zde má obsluhující personál jistý charakter, většinou jsou to takové silné osobnosti. Mají názor na víno a někdy i hosty. Počítá nám čerstvý džus a dobroty ke snídani. Samozřejmě jsem si vzpomněla. Jen vedle u stolu právě usedl Tomáš Sedláček, nějak se mi do té odpovědi nechce. Ale pak si vzpomenu na ten tichý český vzdor a kouzlo nechtěného. ZTOHOVEN.
Číšnice odcházi za roh a dlouho a nahlas se směje. No, pořád lepší než Mozart Kugeln, nemyslíte?